Nevím, jestli to je náhoda nebo nějaká souhra okolností, ale poslední dobou čím dál víc narážím na vietnamské komunity na internetu. Osobnosti, či druhou generací vietnamců žijící v Česku.
Hrozně dlouho jsem utíkal před svou minulostí a i přesto mě potkávala nevědomky každý den. A paradoxně čím starší jsem, tím víc si uvědomuji, že vědět kam patříte, je možná to nejdůležitější ve vašem životě.
Píšu tu o podnikání, stejně tak jako spoustu dalších lidí. Ale podnikání je jen jedna z cest, která mi vždycky dávala v životě smysl a cíl. Vyrůstal jsem v podnikatelském prostředí, moji rodiče podnikali hned po roce 89. Na tu dobu spíše nepředstavitelné. Troufám si říct, že byli v určitém slova smyslu průkopníci v podnikání. Tehdy nebyl žádný internet, ani finanční úřady pořádně nevěděli, co mají dělat. Neexistovali prakticky s.r.o.čka. Ale oproti jiným "stánkařům" to vzali ve velkém stylu. Vytvořili několik prodejen potravin, smíšeného zboží, elektroniky. Když mi taťka vyprávěl kolik měli roční obrat, nestačil jsem se divit. V 90. letech dosahovali obratu 20 milionů. Kdy o mnoho let později přišel krach, právě kvůli české mentalitě.
Samozřejmě si podnikání našich bralo svoji daň. Neměli na mě, ani na bráchu čas. Ve škole jsem "zlobil", na gymplu jsem "zlobil" a "zlobil" jsem i dlouho poté. Nikdy jsem se neučil a stejně jsem se nějak vším prokousával. Chápal jsem věci bez učení. Snažil jsem se věci zkoumat z druhého konce. Dětství na gymplu a i později na školách nebylo vždycky lehké. Byl jsem braný jako něco cizího. Mikulov (kam jsem chodil na gympl) byl v těch letech známým místem pro skinheady. Zkuste zapojit fantazii.
Proč to ale všechno píšu? Protože když víc o všem přemýšlím, tak jsem byl jiný už od samotného začátku. Podnikal jsem snad už od malička. Pamatuji se, jak jsem už na základce a potom v 6. třídě na gymplu dělal "kšeftíky". Později když jsem se pustil do podnikání víc, tak jsem začal zjišťovat, že se to mé okolí chová prostě divně.
Nechtějí pracovat 16 a víc hodin. Nechtějí dělat zadarmo a do skonání, aby dosáhli svých cílů. Myslí pořád na sebe a neuvědomují si, že když dávají příležitosti druhým, dávají je i sobě. Moji hyperaktivitu a touhu dělat a umět úplně všechno, ostatní spíš nechápali. Mně to přišlo a stále přijde normální. Člověk se přece má učit a zkoušet nové věci celý život. Jak jinak chce zjistit, zda "byl pro něco zrozen".
A možná proto se to všechno dělo. Možná proto ta polovina asijce ve mně prostě je. I když se cítím jako čech a vyrůstal jsem jako čech. Nejsem si však jistý, jestli přemýšlím jako každý čech. A zde přichází druhá cesta na sklonku mých kristových let. Kdy se vracím opět na začátek.
Musím se doučit Vietnamsky a zajet se podívat na rodinu do Vietnamu. Pokud ještě někdo žije.
Každý z nás máme svoji minulost, která nás nepopsatelně ovlivnila. Když využijeme všeho zlého i dobrého, co se nám stalo ve svůj prospěch, nemůže nastat nic jiného, než že nás to posílí.
A na závěr malé video z pražské TEDx o dvou kulturách.
ZpětJarek Mikes, MSc. © 2002 – 2024, Všechna práva vyhrazena.
jarekmikes.com s.r.o.
