Když jsem měl 20, tak jsem si říkal, že v 30 budu v důchodě. Jak ta 30tka přišla, říkal jsem si, že jsem se teprve učil, že potřebuju trošku času a teď teprve začne to zhodnocení zkušeností. No a je tu 40. A mám pocit, že se musím ještě hodně co učit a možná ty zkušenosti začnu zhodnocovat tak v 50. A je až k překvapení, že polovinu poslední dekády jsem investoval do vzdělávání více než celý zbytek života. S elánem, zájmem a dokonce i zábavně. Není to úsměvné?
A tak jsem si říkal, že zkusím udělat nějaký research k 40tinám. Jak to bylo vnímáno v dobách minulých i současných. A co jsem našel? Tak poslouchejte.
Třeba Aristoteles řekl, že „Vzdělání je nejlepší cestovné pro stáří.“. Nebo Henry Ford, to je ten, co založil automobilku Ford a byl na svou dobu průkopníkem automobilového průmyslu. Ten řekl, že: „Každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu 20 nebo 80. Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý. Je nejlepší v životě zůstat mladý.“ Zajímavé že? A když zkusíme jít ještě dále, třeba přes 500 př.n. letopočtem Solón řekl, že: „Dokud žiješ, uč se! Nečekej, že moudrost s sebou přinese stáří.“ . Solón byl řecký zákonodárce, filozof i dokonce básník, pokud by to tedy někoho zajímalo.
Vlastně to celé dává smysl. Dnešní doba je velmi uspěchaná a systém, ve kterém žijeme, je složitý. A pokud v něm chceme fungovat, musíme chápat základní pravidla. A čím lépe ty pravidla ovládneme, tím méně chyb budeme dělat. Ano, nemusíme se snažit systém chápat vůbec a nějak tím proplouvat, ale jsem přesvědčený, že kvalita našeho života bude mizerná. Bohužel to vidím dnes a denně. U přátel, kolegů i ve své rodině.
Chyby, faily chcete-li beru jako pozitivní aktivum, ale trvalo mi to chvilku, než jsem si mindset takto nastavil. Dá se říci, že podnikám celý svůj život. Neznám nic jiného. Někdy narazím na talentované lidi, kterým věnuji velké množství svého času a nezřídka i nemalou část své peněženky. A čas od času jsem stejně vyškolen jako malé naivní dítě, které si myslelo, že máma s tátou mají stejné hodnoty. A i když sem si narazil nos tolikrát, stále věřím lidem znovu a znovu. Já jsem ale asi příliš optimistický a věřím v humanismus. Věřím, že lidé za určitých podmínek mohou vzkvétat a pokud se jim dá důvěra, tak ji i vrátí.
Jedinců, kteří nemají motivaci peníze, chodí po světě velmi málo. A těch, kteří nikdy neobětují přátelství za peníze ještě méně. Pokud takové znáte, važte si jich, tak jako si jich vážím já. I když jim to neříkám a měl bych. Tímto tedy otevřeně děkuji všem, kteří jsou se mnou na té neskutečně dlouhé cestě léta letoucí a věří v mé někdy ambiciózní nápady a následují mne v plnění mé vize, ať je jakákoliv. A když jsme u těch mouder, podělím se o jedno, co mne velmi zaujalo. Autora zcela jistě budete znát, byl jím Sókratés, řecký filozof, který žil někdy kolem roku 400 před naším letopočtem řekl, že „Musíš se snažit vyhnout se svárlivým lidem (svárlivý znamená žárlivý, pro ty co neví. Též jsem si to musel vyhledat) a vyhledávat lidi soudné, držet se práce, na kterou nestačíš, a nepouštět se do takové, která je nad síly a schopnosti: co děláš, hleď dělat s největší péčí a nadšením. Budeš-li takto jednat, budeš, myslím, nejmíň volán k zodpovědnosti, v nesnázích najdeš nejspíš pomoc a budeš žít bez potíží a bez nebezpečí až do vysokého věku.“ Je až neskutečné, že se prostě za 2500 let nic nezměnilo, nemyslíte?
40 je pro mne skutečný milník. Jak se říká, „cítím to v mourku kostí“. A musím se přiznat, že jsem se vyloženě těšil, až udělám transfer oficiálně. A co je předmětem transferu? Je to návrat k podnikání na volné noze. Musím se přiznat, že nejsem úplný nováček. Jako OSVČ funguji nárazově od roku 2002, ale dnešním dnem se chci věnovat podnikání na volné noze na plný úvazek.
Pro ty co mne znají, to nejspíš bude překvapení. Protože ví, že mám aktivity ve svých firmách, ve třech pak funguji jako jednatel, k tomu investice do několika projektů mimo firmy. Zkusím vám ale popsat své myšlenkové pochody, které mne provázely na tomto rozhodnutí a třeba jste sami v podobné situaci, nebo se do ní nezadržitelně řítíte.
Když jsem opouštěl zaměstnání a zakládal svoji první firmu, vůbec jsem netušil jakou kaskádu aktivit to spustí. Mé podnikání se začalo velmi rychle rozšiřovat o další projekty a firmy a navenek to jednu chvíli mohlo vypadat, jako bych nebyl schopný se soustředit na jeden projekt. Ale opak byl pravdou. Protože vnější okolí nikdy nevědělo, co ten „můj projekt“ je a kde já mám nastavené cíle. Já o tom vlastně nikdy veřejně nemluvil. I přes všechny své výstupy, jsem svůj skutečný plán vlastně nikdy neřekl. A zatím se k tomu vlastně ani nechystám.
Když máte jeden projekt a zjistíte, že by bylo super ho doplnit o další, a pak o další. Najednou jste v situaci, kdy vlastně nový projekt, nová firma, je pro vás rutina. Mohl bych to přirovnat k jakékoliv jiné dovednosti. Chcete být zpěvák? Pak potřebujete hlavně trénovat a k tomu jen malý ždibec talentu. Nevěřili byste, kolik slavných zpěváků je bez jediného náznaku talentu. Mají to ale oddřené. K tomuto mne napadá jedno další pěkné přísloví, a tím je: „Jednooký mezi slepýma králem.“. Pokud k tomu všemu ale přidáte ten ždibec talentu a vášen pro věc, máte vyhráno. A vlastně tak to je se mnou. Nejsem nejlepší. Projektů mám opravdu hodně, žádný z nich není extrémně úspěšný. A jako cokoliv jiného během tréninku, i já se sem tam netrefím do správné tóniny. Neříkám, že mám z neúspěchů radost, rozhodně jsem ale rád, že se stanou. Winston Churchill řekl že „Mladý muž to v životě daleko nedotáhne, jestliže nedostal pár do nosu.“ A do nosu to já dostal mnohokrát, o tom ale jindy.
Dělal jsem rozhovor pro jednu moji kamarádku, která se nyní věnuje storytellingu a ta se mně ptala, jak to všechno stíhám. Jak mám nastavený „work-life balance“. A na tuhle otázku se mne začalo ptát čím dál více lidí. Jak to dělám, že stíhám aktivity ve firmách, projektech, do toho řešit seberozvoj a rodinu. A vlastně tady je můj recept. Před pár lety jsem udělal zásadní rozhodnutí a tím je práce v kanceláři ne více než 3 dny v týdnu. Neříkám, že nepracuji, ale nesedím v kanceláři. Do kanceláře chodím pouze kvůli lidem, se kterými se chci potkávat. Pokud to není potřeba, věnuji se jiným aktivitám. Druhý zásadní návyk, který se mně velmi vyplatil je nevěnovat čas lidem, kteří ho nejsou schopni věnovat mně.
Vážně. Čas je to nejcennější, co máme. Je to komodita, kterou nikdy nesměníte a nenakoupíte si ji do zásoby. Všichni jí máme stejně (prozaicky řešeno samozřejmě). A pokud vidím, že mně protistrana úmyslně odbyde. Znamená to pro mne většinou ukončení spolupráce. Jasněže jsou situace, kdy není vhodný čas, o tom ale nemluvím. Myslím čas investovaný do vzájemné komunikace celkově. Předposlední a nemálo důležitý je odstup. Schopnost udělat krok zpět. Naučil jsem se, že pokud jsem do něčeho až příliš ponořený, nedělá to dobrotu a je lepší si udělat odstup. Mnoho start-upů a mentorů radí, že je důležitý focus na jednu věc. Nemít plán B. Protože to, co děláte, musíte dělat naplno, pokud chcete uspět. Arnold Schwanzenegger řekl: „I hate plan B“. A když jsem se nad tím zamýšlel, tak to, že jsem začal nový projekt, novou firmu, nebyl plán B či C. Vlastně jsem to já, kdo jde za svým plánem A od samého počátku. A abych mohl jít za svým plánem A, musím si udělat odstup od přidružených aktivit, abych se právě plánu A mohl držet. Poslední skoro dva roky, vlastně paralelně s příchodem covidu, jsem epidemii využil právě k nalezení sebe samotného. Dal jsem si pauzu od sociálních sítí a snažil se ujasnit si, jak chci, aby se můj život dále vyvíjel.
Velmi mne motivoval Filip Kahoun. Pokud ho neznáte, tak více než 15 let strávil v nejvyšším vedení společností Cetelem, Česká pojišťovna, Generali, MALL.cz a největší české digitální agentury H1.cz. Přednáší na Univerzitě Karlově a školí pro světové značky, jako třeba GOOGLE nebo TDK, ale i pro ty domácí, jako TV PRIMA, ROHLÍK.CZ…je toho hrozně moc co dělá. Napsal dvoudílnou knihu BOJ O POZORNOST, píše dál a vlastně jeho cesta, na kterou se vydal u mne velmi rezonuje. Přešel na volnou nohu. Sdílí svoji vášeň a zkušenosti, které měl možnost nabrat a nabírá další zkušenosti samotným sdílením zkušeností. Dál se vyvíjí, učí se a vlastně poprvé ve svém životě vlastně pracuje na sobě jako osobě. Snaží se ukotvit svoji osobu v tomto velmi složitém světě. A já to mám podobně, nemám sice tak ostřílenou kariéru jako Filip, ale velmi souzním s jeho motivací.
Poslední roky pro mne byly zabijákem kreativy. Vážně. Velmi mne fascinují lidé „mimo naši bublinu“. Tím myslím nás podnikatele. Hlášky jako „on si to odečte z daní“, „však si to dej do nákladu“. Nebo ještě lépe „všichni podnikatelé, co mají peníze kradou a podvádí“. Asi to znáte. Tedy alespoň vy z té „mé bubliny“. Jenže mít firmu, to je obrovská starost a zodpověnost. A peníze to opravdu nevykompenzují. Ti, co mne znáte delší čas, víte, že jsem byl ten rozjížděč. Že miluju rozjíždění nápadů. Dát něčemu „život“, bylo vždy mojí vášní. Vymýšlet, jak věci propojovat, jak udělat, aby něco fungovalo.
40 je pro mne symbol dlouho připravované „transformace. Posledních 13 let neřeším nic jiného než jen povinnosti spojené s vedením a provozem firem, starosti o druhé lidi. Nestěžuji si, ale strhlo mne to do chomoutu, ve kterém jsem nikdy nechtěl být. Vy, co mne znáte, víte, že jsem byl vždy ten s těmi nápady a co neustále něco rozjížděl. Na jedné své přednášce jsem o sobě řekl, že jsem rozjížděč a ne dotahovač :-). Má vášeň tvořit něco nového však byla přetlačena často byrokracií, kdy jsem se dostal do pozice 80% byrokracie 20% kreativa. Prostor na kreativu se neustále vytrácel a já se už posledních několik let přesvědčuji, kdy udělat ráznou změnu, nechci-li skončit v poměru 95/5.
Nabyl jsem přesvědčení, že nyní je nejlepší čas být „ten profesionál na volné noze“, protože jsem za posledních pár let nějakou tu zkušenost nabral a mám co nabídnout. Chci se více věnovat mé vášni - rozjíždět nápady. Ty své i druhých. Podílet se na strategiích a rozvoji skvělých projektů, kterých je opravdu hodně. Dlouhá léta (už snad ani nepamatuju jestli byl vůbec nějaký rok) jsem byl zvyklý na „kancelář“. Nemít vlastní kancelář mi přišlo divné. Vždy jsem měl kancelář jako záložní místo, kam se zašít. S přechodem na volnou nohu kancelář ruším - přecházím na on-line / homeoffice. Můžeme se potkat nadále samozřejmě v kancelářích firem, ve kterých stále zůstávám, ať už v Brně, Litomyšli, Praze. Nebo rád dorazím, kam bude potřeba. I přes dnešní dobu, rád zajdu i na ten dobrý čaj.
Na volné noze budu coby „profesionální rozjížděč nápadů“. Pokud tedy máte nápad a potřebujete popostrčit, zavolejte mi ;-). O rozjíždění nápadů se dozvíte více v sekci start-up facility, nebo si vyhledejte můj profil na portálu navolnenoze.cz.
Jarek Mikes, MSc. © 2002 – 2024, Všechna práva vyhrazena.
jarekmikes.com s.r.o.
